LeToš

Leoš LeToš Dvořáček

• předseda Horoklubu Chomutov

• narozen v roce 1971 v Novém Městě na Moravě

• žije se svou ženou Mílou a dcerkami Terezkou a Viktorkou v Jirkově

• učitel na učilišti v Jirkově

Rozhovor probíhal dne 19. 11. 2007 v hospodě ShamRock v Jirkově. Kdo zná LeToše, tak ví, že je příjemný společník nejen u pivka, tři hodiny uběhly jako nic a já jsem nabyl pocitu, že bych nejraději o něm napsal knihu. No, třeba někdy.

Kdy a jaké byly tvé začátky týkající se horolezectví?

Kdysi dávno jsem pracoval v Itálii, zde byli kamarádi, kteří lezli. Jednou šli lézt, já chtěl taky, ale vzhledem k tomu, že jsem nic neuměl, tak mě s sebou nevzali. Hory mám rád a chtěl jsem jim být blíž, tak jsem si řekl, že se stanu horolezcem svou vlastní cestou. V roce 1993 jsem zaklepal na dveře George (pozn. red. Jiří Šťastný), tehdy zastupoval jediný existující horolezecký oddíl TJ Klínovec a on ze mě udělal horolezce za 300,- Kč .

Mým úmyslem bylo propracovat se k lezení v horách, ale oblasti, kde jsem lezl, se odvíjely od ostatních členů klubu, se kterými jsem lezl. Tehdá to byli Svinčo, George, Pétáš, (pozn. red. Petr Šťastný), Kozel (pozn. red. Jiří Kantulák), Luděk Urban a spol. Tehdy jsem přes týden lezl kvaky v blízkosti Chomutova podle průvodce od Zdeňka Doskočila se Svinčou a s Mílou a o víkendech jsme vyráželi na písky. Vnitřně jsem upřednostňoval sice jiný materiál než písky, ale přesto jsem vydržel jezdit na písek do roku 2000. Na písek si musíš zvyknout, aby to někam vedlo.

Mým prvním kontaktem s horami byl výlet do Vysokých Tater s Tondou Pultarem a s našimi polovičkami Mílou a Radkou Novotnou, to bylo v létě roku 1995. Zde jsem objevoval kouzlo Tater, skobovací techniky, občas jsme se práskli. Líbily se mi cesty od tatranských klasiků: Stanislawski, Orlowski, Motyka, ti měli cit pro cesty. Například na Černém štítu cesta Motykův komín. Celkově jsme prostě pěkně vyvětrali holky.

Pak následovaly zimní Tatry se Svinčou a Kozlem, myslím, že tehdy už jsem jim byl plnohodnotným partnerem, lezl jsem na prvním i dost blbý úseky, už jsme tolik nepoužívali skoby. Jednou jsme za divných ledových podmínek lezli na Malý Kežmarák cestu Levý ypsilon. Celkem pěkný zážitky, viď, Kozle? Takže Tatry jednou až dvakrát za rok, ty mě pěkně vyškolily.

Měl jsi, nebo máš, nějaké horolezecké vzory?

Míra Šmíd, Hermann Buhl, Walter Bonatti a z těch bližších bezkonkurenčně Meky (pozn. red. Václav Hajný).

Co oblíbená horolezecká literatura?

Samozřejmě bible Ze života horolezce od Míry Šmída.

Z čeho, co jsi dokázal, máš největší radost?

Že si o tom všem můžeme povídat, víš „umění návratu je velké umění“.

Co tě nejvíce uspokojuje na lezení?

Pokoušet a posunovat svý hranice. Jak jsi zjistil, že to jde i za mokra, když prší, je bouřka, sněží. A když je to s větším číslem, to sice není priorita, ale taky dobře.

Vím o tobě, že máš rád oblast Jezerka, máš ještě nějaké oblíbené oblasti a proč?

Oblíbený jsou šutry po horách . Oblíbenost určitý oblasti se ztrácí ve chvíli, když tam všecko přelezu, už mě to tam potom netáhne. Jezerku mám rád, protože tam můžeš ještě dlouho hledat problémy a věšet „pytle“. Já saka ale hlavně rád sundavám . Mám dokonce seznam zapytlených cest a mám radost, když nějakou vyškrtnu, třeba po pěti nebo deseti letech (pozn. red. huronský LeTošův smích).

Jak často a co lezeš?

Rád jezdím do hor, ale složit partu do nich je obtížný, tedy výjezd do Alp asi 4x za rok. 1x lezu v týdnu a 1x o víkendu. Kdysi jsme třeba se Svinčou 3x lezli a 2x byli v posilovně za týden. Tehdy jsem měl různé cíle, třeba jsem chtěl vylézt Amma Dablam (pozn. red. 6856 m v Nepálu). Teď už se mi to vzdaluje, čím jsem starší. Čas a peníze limitují.

Byl jsi jako první v Horoklubu, kdo dosáhl výšky 7000 m, můžeš to trochu přiblížit?

To je pravda, všechno je pravda . Ve zkratce bylo to v roce 1999, na Pamíru, se Zuzkou Hofmannovou jsme dosáhli vrcholu Pik Lenina (7134 m). Jelo nás 10-12 lidí z Čech. Zde jsem měl první kontakt s mentalitou východních přátel, ale nakonec jsme ten výlet zvládli celkem bez organizačních problémů. My jsme pro ně chodící peněženka, kdo tam byl, tak ví. Byli jsme pět dní na kopci, z toho tři dny jsme šli na vrchol. Původně jsme chtěli udělat prvovýstup v severní stěně. Měli jsme 2. výškový tábor ve výšce 6000 m, přišla vichřice, Pítrs měl problém s výškou. Já, Fery (pozn. red. František Kolář) a Zuzka jsme zkusili jít i v tý vichřici na vrchol, ale pak jsme zjistili, že na to nemáme, tak jsme to otočili. Ferymu bylo na to druhý den taky špatně, tak šli s Pítrsem dolů, prostě někdy ti to sedne, někdy ne. Vzdali jsme se prvovýstupu a natraverzovali jsme se Zuzkou na normálku na hřeben, udělali jsme tábor. Vstávali jsme ve 3.00 hod., zima jak sviňa, když zase vyjde slunce, tak je zas horko. Dosáhli jsme vrcholu a návrat byl utrpení, dehydratace a únava. Ale zvládli jsme to.

Jak jsi na Pamír trénoval?

Protože jsem přeskočil postup, kterej jsem považoval za logickej, tedy skály, Tatry, Alpy, Kavkaz a Pamír, měl jsem strach, tak jsem trénoval. Vstávání ve 3.00 hod. ráno, s Pítrsem na kolech na kopce Krušných hor a pak pěkně do práce. Samozřejmě potom normální lezení.

Také o tobě vím, že jsi použil jistý rituál související s tvými kdysi dlouhými vlasy.

Pod „Matterhornem Kavkazu“ dvouhlavou Ušbou mě a Pavla Hrošíka z Tábora při našem pokusu o výstup zazdilo na pár dnů počásko, a tak jsem obětoval svou hřívu horským ??? za změnu počasí k lepšímu. Ta sice nastala, ale na výstup až na vrchol nám to stejně nestačilo a cca 200 metrů pod vrcholem jsme to otočili.

Máš nějaké oblíbené spolulezce?

S jinými než oblíbenými spolulezci nelezu!

Považuješ lezení (horolezení) za sport nebo životní styl?

Je to sport s rozšířenými mantinely. Teď si nemyslím, že je dobrý se upnout jen na lezení, teď už je to jen zábava.

Tvé oblíbené heslo?

Kdo se bojí, sere v síni! Občas: Jak pijem, tak lezem! Hrdinů jsou plný hřbitovy, vole!

Máš z lezení ještě radost?

Mám radost z každého prožitého dne (pozn. red. máme vypité 4. dvanácti stupňové pivo ).

Jsi ve funkci předsedy Horoklubu, řekni nám něco k etice horolezce. Např. něco k použití magnézia.

Maglajs je pro sračky, zdržuje od lezení.

Člověk by měl trochu uvažovat před tím, než dá železo do cesty. Proč dávat nýt, když můžeš použít skobu, proč skoba, když můžeš volně zajistit.

Něco chytrého na konec?

Kde je vůle, tam je cesta.

Neznám nejde, neumím nebo nechci!

Důležitý je nebejt svině .