Lenka a Petr Chvojkovi

Lenka a Petr Chvojkovi

• čestní členové Horoklubu Chomutov

• žijí spolu v Chomutově

• Lenka narozena v roce 1937, Petr narozen v roce 1936

• Lenka vyučovala na státním gymnáziu v Chomutově, Petr pracoval jako stavební inženýr

Rozhovor probíhal dne 15.12.2008 v bytě jmenovaných, plném vánoční atmosféry. S otevřenou pusou jsem naslouchal bohatému vyprávění, které mi dovolilo nahlédnout do historie horolezení, pobavilo mě, rozesmálo a občas donutilo zamáčknout slzu.

Jaké byly vaše začátky a kdy jste se potkali?

Petr: Dřív se dělalo všechno, co bylo ve škole. Hokej, fotbal atd. Na půdě jsem nalezl starý lano po strýci. Později jsme si různě opatřili kladivo, 2-3 skoby, hasičský karabiny z oceli. Tehdy opravdu nebylo žádný vybavení. S tímto vybavením jsme lezli třeba 30-ti metrové cesty, ale obtížnost nebyla samozřejmě tak náročná. Většinou jsme lezli čtyřky, pětky a občas i šestky (podle Welzenbacha). Mí spolulezci byli kamarádi z gymplu Luboš Ondráčků, Jarda Louchů a ještě dva kamarádi. Začátky byly často o život. Zajímavý je, že už tenkrát jsme našli dvě skoby na Bořni. Ve skobový díře mezi Přepadlým pilířem a Jížním amfiteátrem a druhá byla na Kazatelně. Tenkrát jsme se snažili zachovat skálu tak, jak jsme k ní přišli, proto tak málo skob. Od roku 1952 jsem byl v horolezeckém oddíle v Bílině, to mi bylo asi 16 let. S Lenkou jsme začali lézt odděleně.

Lenka: Já začala později, v roce 1956, to mi bylo 19 let. Měla jsem ráda fyzickou námahu a hlavně se mi líbilo to, že se lezení dalo provozovat v přírodě, ke které jsem měla vztah. Kamarádila jsem se s Alenkou, se kterou jsem hrála volejbal v Novém Městě v Krušných horách. A společně jsme potkali Vildu Kubinců, který nás pozval na Bořeň. Já jsem byla z lezení nadšená, Vilda si nakonec vzal Alenku. Vildu vídáme dodnes. S Petrem jsme se znali z lyží a pak jsme se v roce 1959 potkali náhodně na Bořni.

P: Další setkání s Lenkou byla zajímavá, často nám klukům vozila do Tisé pekáč buchet. Ale na mě nikdy nic nezbylo.

L: Náš vztah v podstatě začal později v Tisé a to nejdřív ze společného přátelství. Původně jsem na písku lezla s pískařema Frantou Kodešem, Slávkem Stehlíkem a Wolfgangem Vokřínkem.

Jaký byl tehdy přístup k horolezení?

P: Já jsem byl z Mostu, tak jsem vstoupil do horolezeckého oddílu v Bílině. Po dvou letech, v roce 1954, jsem se stal jeho vedoucím. Lenka byla členem Teplického horolezeckého oddílu. Navštěvovali jsme Tisou, Bořeň a pak i od roku 1957 Vysoké Tatry. Existovaly skupiny, které se zaměřovaly na jednu oblast, ale v jiných oblastech se už tolik nechytaly.

L: Člověk začínal na lehčích cestách, pomalu se posouval k hezčím, těžším a delším cestám. Určitě to bylo míň zaměřený na sportovní výkon než dnes. Tehdy se tolik nelezlo, protože se dělalo i v sobotu. Byli jsme rádi za neděli, ve všední dny se v podstatě nelezlo.

P: V celé republice lezlo orientačně tak 2000 lidí. V neděli se nás v Tisé sešlo max. 10 lezců. V létě se lezlo a v zimě jsme trénovali fyzičku na lyžích. Od roku 1957 jsme jezdili na týdenní soustředění do hor, zpravidla do Tater.

L: Bylo krásný, jak jsme si při setkání s jinými lezci podali ruce a zeptali se vzájemně, jak se kdo měl a co dělal. Například Stehlík, Bruch, Vokřínek a Kodeš se snažili dělat těžší cesty a ostatní se vezli. Nebylo moc zvykem, aby holka lezla na prvním, takže když jsem lezla s klukama, tak většinou na druhém.

P: Na druhém jsem nikdy nelezl. Ono spadnout do lana nebylo nic příjemnýho ani na druhém. Prostě spadnout do lana se považovalo za ostudu. Až v roce 1964 jsem od Poláků vysomroval tlustý lano. Já jsem spadl jen dvakrát v životě.

L: Narozdíl ode dneška, kdy není problém, jestli spadneš 3x, 5x nebo 10x, tak například Franta Kutta lezl postupně jedničky, pak dvojky a trojky. A až třetí rok mu vedoucí povídá „A nyní můžeš jít vzhůru“. Já jsem snad nikdy nespadla.

Můžete přiblížit vaše vybavení, např. jaké jste používali boty a měli jste tendence vyvíjet nebo vylepšovat používaný materiál?

L: Používali jsme tenisky a hlavně vibramy. Na písku se lezlo většinou v keckách nebo v kopačkách s uřezanými špunty a nebo v bačkorách, ale musely být menší.

P: Podle příruček jsme se snažili také vylepšovat skoby, ale pak šel vývoj rychle kupředu.

Učili jste se metodiku v klubu?

P: Učili jsme se jištění, jak se správně zatluče skoba, založí smyčka a karabina, slaňování na Dülfera.

L: Petr mi často nadával, neboť jsem slaňovala přes krk tak, že ti lana vedou dopředu. Naučil mě to Radan Kuchař na srazu klubů z ústeckého kraje, když jsme lezli na Továrnu. Mně to vyhovovalo.

Myslíte si, že si zaslouží Radovan Kuchař titul Horolezec století?

P: Těžko říct, v té době byl určitě nejlepší.

Naučil jsi se něco od těchto známých osobností?

P: Myslím, že se každý snažil od každého něco okoukat. Ale v zásadě si každý bouchal to svoje.

Předpokládám, že jste jezdili hlavně do Vysokých Tater?!

P: Do Tater se jezdilo hodně a v každém ročním období. Jezdilo se na sobotu nebo neděli, přes noc ve vlaku a v neděli nazpět. Často jsme navštěvovali Zbojandu (ještě než vyhořela), Brnčálu (pozn. red. Chata u Zeleného plesa) a Sliezský dom. Samozřejmě se spalo i pod bivakovacími kameny.

L: Dokonce i na svatební cestě v Tatrách jsme spali v bivaku. Hodně bivaků bylo ve zlomiskách.

Vy jste se vzali v Tatrách?

L: No, pro nás byla samozřejmost se vzít v Tatrách. S námi se vzali ještě Alena a Ruda Stuchlíků. To bylo v roce 1962. V kufru jsme měli slavnostní oblečení, protože by se nám kluci smáli. Oddělili jsme se od ostatních. Já a Alena jsme šli na Zbojandu, abychom panu Kelemu sdělili, že se budeme vdávat. On nám pogratuloval a nalil skleničku. Při zpáteční cestě do Smokovce jsme zmokli. Měli jsme na sobě jen podkolenky, vibramy a golfky. A jak zmoklý slepice jsme pak seděli v salonu, abychom se nechali učesat. Raději jsme si otočily trička, protože jsme je měly špinavý. Pak nás tedy učesali a všichni horolezci se nám smáli. Brali jsme se ve Smokovci, ostatním klukům jsme to oznámili až později a oni to řádně oslavili.

Jaké byly vaše vztahy s Horskou službou a pomohli jste při nějakém zásahu?

P: S Horskou službou jsme měli hezký vztahy, nikdy nás nevyhazovali z bivaků. Bylo přirozený pomáhat HS při nějaký akci.

L: V Český dolině, pod Váhou, šli rodiče s holkou ve směru nahoru a ze shora dolů šli dva lidi. Těm nahoře ujel kámen. Kameny se valily na ty dole. My jsme s Petrem lezli na Českém štítu, zrovna jsme byli na štandu. Jeden šutr spadl té holce na hruď. Slanili jsme a křičeli na lidi na Váhu, aby zavolali HS. Otec řval a lítal kolem. Máma byla ztuhlá. Holka měla vnitřní krvácení, zvracela krevní sedlinu, tak jsem jí vytírala pusu. Potom jsme jí snášeli na nosítkách dolů k potoku, ale bylo nás málo, tak to bylo dost únavný. Do Bielovodské doliny už si pro ni přijela HS. Holka to přežila, ale mělo to ještě soudní dohru, kdy rodiče žalovali ty dva lidi, co shodili kámen. Ale myslím, že to byla vina rodičů.

Můžete vzpomenout nějaký pěkný výstup v Tatrách?

L: Hezký výstup byl v létě na Volovu vežu a na Kriváň. V zimě na Černý štít, ale to bylo ošklivý.

P: To bylo pěkný. Silvestrovský výstup, náročný kvůli strašný zimě, opět to souvisí s nedostatečným oblečením, který nemůže konkurovat současnému.

L: Po příchodu jsem si sedla a požádala kluky o sklenici vody a oni mi přinesli sklenici s vodkou. Já to do sebe hodila a od té doby si nic nepamatuju :). Prý mě odnesli do spacáku a zbytek Silvestra se bavili beze mě.

Pokoušeli jste se o přechod Tater?

P: Několikrát jsem se o něj pokusil, ale byly nepříznivý podmínky.

Jak vypadaly večery v Tatrách a prováděli jste nějaké „vylomeniny“?

P: Večery probíhaly většinou bez kytary, ale zpívalo se.

L: Původně se neplavalo v plesech, ale Němci porušovali zákazy. A já jsem se rozhodla přeplavat Jamské pleso, bylo to strašně studený, ale dělala jsem hrdinu. Nakonec jsem se překonala.

Byla možnost navštívit i pískovce mimo Československo?

P: V roce 1961 byl ČSTV pořádán zájezd do NDR do Saska.

L: Tam jsem zachránila čest českým horolezcům, protože nás Němci pozvali na cestu na Pannu, ale nikdo z nás nechtěl. Nakonec jsem to vylezla. Myslela jsem, že budeme slaňovat, ale oni si stoupli ke trojkovému nebo čtyřkovému komínu, připažili a frčeli dolů. Když chtěli zastavit, tak se víc roztáhli. Oni byli během chvilky dole a koukali na mě, jako bych byla neschopná.

P: To byl první zájezd a pak dlouho nic. Do NDR se nesmělo.

Fungovala vzájemná tolerance mezi německými a českými lezci?

P: Ano, Němci byli velmi ochotní. Provázel nás tam Němec Spott a my ho pak zase pozvali sem.

Měli jste tendenci dělat prvovýstupy?

P: Já ne. V 70. letech jsme udělali prvovýstup na Mengusovský štít, ale to byla spíš znouzecnost.

L: Několikrát jsem lezla s Pavlem Pochylým, taky s námi byl ještě jeho kamarád Potkan. Oni byli mladší o 4 roky. Když se stalo, že jsi jel sám do Tater, tak se vždycky našel nějaký spolulezec. Tehdy Pavouk lezl asi dva roky, už bylo vidět, že leze dobře, ale nebyl tak známý.

Jak jste vnímali, že Pavouka komunisté stíhali?

P: On byl zvláštní exemplář.

L: Já mám na něj hezký vzpomínky, ke mně byl vždy slušný, hodný, kamarádský. Pak se o něm říkalo, že seděl za krádeže. Mě to nezajímalo, protože já ho znala po svém a na mě byl milý.

Psali jste nějaké články?

L: Petr psal nějaký vtipy a hodně článku do časopisu Lidé a země a do Turisty.

Kdy jste se poprvé podívali do Alp?

P: V roce 1964, byli jsme v Őtztalských Alpách.

Navštívili jste lezecky jiné hory?

P: V roce 1974 nebo 1975 za mnou přišel Plechač a zeptal se mě, jestli mám 12.000,- Kč, tak jsme jeli na Pamír jako krajský horodružstvo. Ani nevím, na základě čeho mě vzali. Asi proto, že jsem sehnal peníze.

L: Petr měl o všem přehled: o technice, o klima …. Vždycky si dokáže poradit. Umí perfektně německy a dobře anglicky, takže toho spoustu vyčetl ze starých časopisů. Považovali ho za přínos.

P: Byli jsme tam dohromady dvakrát, ještě v roce 1977. Chtěli jsme vystoupit na Lenina (pozn. red. Pik Lenin 7134 m). Poprvé jsem tam byl s Plechačem, ale přišlo zemětřesení a lavina nám zasypala stany, ještě jsem si zlomil prst. Po druhé nás tam bylo víc, Jarda Uher, Rada, Klíma, Zdeněk Luňák. Na vrchol jsme se dostali jen čtyři a při sestupu se Frantovi zvrtla noha a spadl ze 7 tis. do 5,5 tis, proletěl celou stěnou. Po dvou dnech jsme ho našli, vyhrabali, spálili v krematoriu a odvezli domů.

Myslíš si, že je člověk schopen smířit se se smrtí?

P: V průběhu života jsem na smrt nemyslel, ale ve výšce od 6 tisíc máš jiný myšlenky. Vidíš, že nemáš nikomu šanci pomoc a nikdo nepomůže tobě. To tě pak napadají různý věci.

Dostali jste se někdy do situace, že jste uvažovali o tom, že byste nechali lezení?

P, L: Nedostali. Lezení bylo přesně pro nás. Už od začátku jsme měli jasno. Prima lidi v krásný přírodě.

L: Já jsem nejšťastnější, když ráno vylezu ze stanu, sbalím ranec a jdu.

Máte procestované i jiné země?

P: Namátkou přechod Dolomit, Fagaraš, Bulharsko, Japonské Alpy, Patagónie, Himálaj, Itálie, Nepál, Indie, ale moje srdeční záležitost je Skotsko. Tam jsme za posledních 15 let byli 7x. Je tam pustina, nikde nic a všude můžeš utéct.

Můžete zmínit váš trek kolem Mont Blancu v roce 2008? Co vás k tomu vedlo?

L: To se zeptej Petra, tvrdí, že to udělal kvůli mně, abych viděla Mont Blanc a Grand Jorasses.

P: V červnu jsme šli od Chamonix do Chamonix osm čistých dní. Dva dny z toho byly těžký. Bylo ještě dost sněhu. Spali jsme venku, zase jsme měli pocit, že jsme se vrátili do mládí, krásný západy a východy slunce.

L: Pro mě to bylo psychicky dost náročný, když si vezmeš, že Petr 3x spadne na sněhu, nemůžu ho zvednout, jsi v zasněženém srázu, je to daleko a nevíš, co bude. Ale ještě stále pociťujeme v horách romantiku.

Můžete zmínit nějaký dramatický okamžik, který jste zažili spolu v horách?

L: My jsme měli dost štěstí, ale jednou o velikonocích jsme dělali přechod Roháčů a začalo špatný počasí. Museli jsme přerušit přechod a jít jednou z nejdelších dolin Tichou. Neměli jsme lyže ani sněžnice. Petr je těžší a prošlapával cestu, pořád se bořil. Byl tak unavený, že si chtěl už lehnout, ale najednou jsme potkali smrk, kde jedině byla tráva. Rozhodili jsme spacáky, rychle uvařili čaj, který jsme ani nemohli vypít, jak jsme byli prokřehlí. Byli jsme úplně mokří a další ¾ dne nám trvalo, než jsme došli do bezpečí, ani nechci pomyslet na to, kdyby Petr odpadl...

P: Já bych neodpadl.

Můžete ještě sdělit vaše plány do budoucnosti?

L: Nemůžeme, protože můj muž je strašně pověrčivý. Chtěli bychom ještě zdolat jeden kopec.

Vzpomínate si na katastrofu v roce 1970 v Peru? Znali jste někoho z nich? Jaká byla informovanost o celé události?

L: S Milošem Matrasem jsem lezla v Tisé, byli jsme dobří kamarádi. Byl to prima kluk.

P: Co se týče informovanosti, tak ta byla dobrá. Dověděli jsme se to hned a noviny o tom psaly každý druhý den. Těžko se nám tomu věřilo a ve Skaláku to na nás dopadlo, když byla mše za zemřelé horolezce. Spousta lidí to považovala za tragédii českého horolezectví.

Jaké jsou vaše oblíbené knihy?

L: V poslední době mám nejmilejší knihu o Angličanovi, který vycestoval do Himaláje a meditoval tam. Mluví o vztahu k přírodě, k lidem, k té zemi. Pořád mi to něco dává.

P: Taky máme rádi Hvězdy a bouře od Gastona Rébuffata, Bonattiho, to musel být po všech stránkách správný člověk i horolezec, Juliuse Kugyho Ze života horolezce a Míru Šmída.

Co musela obnášet túra?

P: Linii, kdo cestu vylezl, pak samozřejmě nástup, výstup a vlastní lezení.

L: Prostě nás to naplňovalo, ale prestiž nás nezajímala. Museli jsme z toho mít radost a pocit štěstí.

Jaké jste měli oblíbené spolulezce?

P: Tři roky jsem lezl s Jiřím Hejkem, pak ještě s Josefem Zítkem.

L: Z počátku jsem lezla s několika kluky a pak už většinou s mužem.

Co byste vzkázali mladším horolezcům?

P: Já jsem nad tím přemýšlel, ale nevím, co bych měl vzkázat.

L: Možná si myslí, že lezou cesty daleko těžší, že od nás nepotřebují žádnou radu, protože mají pocit, že my jsme toho zase tolik nevylezli a nic neudělali, takže nevím, jestli by je zajímalo, kdybych jim říkala, že je lezení sice krásný, ale ještě hezčí je to spojit s požitkem z támhle té kytičky a větvičky, a že výkon vlastně není důležitý.

Co je důležité pro dva lidi, aby si tak dlouho lezecky seděli?

L: Je třeba, aby si dva vyhověli. Když jeden už nemůže, tak se musí druhý přizpůsobit. To, že jsme se my dva potkali, pokládám za obrovský štěstí. Měli jsme hezký život. I když má člověk jiné zájmy, tak si myslím, že život bez hor by byl strašně smutný. V horách pořád něco objevuju, co jsem dřív neviděla.

P: Viděla, ale už si to nepamatuješ.