Honza

Honza „Jansič“ Jansa

• člen výkonného výboru a metodik Horoklubu Chomutov

• narozen v roce 1959

• žije se svou ženou Jitkou a dcerkou Barborkou v Perštejně

• Site manager ve firmě Siemens

Rozhovor s Honzou probíhal dne 27.6.2008 v naší „domovské“ oblasti Perštejn. Hučící řeka, vůně skal a vítr, hrající si s listím stromů, jen podtrhl povídání více o pocitech, radosti či strachu při provozování horolezení, než o samotných zážitcích.

Kdy a jak jsi začal lézt?

Na podzim roku 1997 jsem odcházel od mé první rodiny, a tak jsem si místo výstroje na hokej koupil vybavení na lezení. Do základů lezení mě zasvětil v zimě Bohouš Dvořák na umělé stěně, v březnu jsem splnil metodiku v Perštejně, o týden později metodiku na Bořni. Tam jsem musel na prvním vylézt Čimu a Pilíř Hubeňoura, což pro mě tehdy byla hrůza. Bohouš mi dal na hlavu starou Kasidu helmu, na těle jsem měl pověšenou tunu matroše. Popravdě jsem ještě pořádně nevěděl, co s tím. Pak jsem měl vylézt nějakou lehkou čtyřku v pravém amfiteátru. Tam byl komín, kterým jsem se protáhl, pak následovala stěnka, ale já nevěděl, kudy kam. Tak jsem tam seděl a měl pocit, že to nemůžu vylézt. Bohouš se mě ptal, co je za problém. Pak jsem se podíval pořádně a viděl dvě díry na nohy, stačilo si do nich stoupnout a bylo to. To byly mé začátky.

Co tě vůbec k tomu vedlo, že jsi začal lézt?

Já byl vždycky přírodní typ, takže jsem provozoval běžky nebo horské kolo v lese. Jak jsem se rozvedl s první ženou, tak jsem se asi za dva měsíce dal dohromady s Pšeničkou (pozn. red. Iveta Pšeničková), která lezla. S tou jsem tři roky žil. Já jsem však takový, že když už lezu, tak pořádně. Pšenička lezla jen někdy a já měl chuť dělat ten sport čím dál víc. Pak jsme se rozešli, já u lezení zůstal. Doufám, že na mě nezanevřela.

A co tvůj materiál, se kterým jsi začínal?

Helmu, ve které hučel vítr do hlavy, jsem si půjčil od Bohouše. Můj první matroš jsem koupil asi za 20 tis., batoh, lano, sedák, boty, osmu, čoky, hexy, karabiny a expresky. V té době bylo už vybavení dosažitelné.

Měl jsi nějakou sportovní průpravu?

Jako malý jsem dělal v Budějovicích sportovní gymnastiku, v Žatci a v Kadani tenis, na škole basketbal, pak volejbal, ve 23-ti letech mi rodiče koupili brusle, takže jsem začal hrát hokej, později jsem dělal i trenéra hokeje malých dětí, v létě fotbal, v zimě lyžování na sjezdovkách (dříve) a běžkách (později), od 40-ti let lezení, hory, horské kolo, snowboard, in-line brusle. Díky tomu, že mám kouzelnou babu Jíťu , která je pro každý sport, tak mohu provozovat v podstatě cokoliv, když je čas.

Bral jsi to tak, že když lezeš, tak považuješ ostatní sporty jako doplňkové sporty pro lezení?

Nikdy, spíš jsem univerzál. Nejsem trénovací typ, chodil jsem do posilky s Berym (pozn. red. Míra Beránek) jen proto, abychom pokecali, něco zacvičili a pak si dali u náměstí pizzu. Já si prostě rád ničím tělo, mám rád sportovní výkon , k tomu v přírodě a navíc, když se povede, i s prima lidmi.

Můžeš sdělit tvé oblíbené spolulezce?

Bohouš byl první, to byl takový táta. I když jsem začínal jako starý, ten mě do toho pořádně zasvětil. Potom jsem potkal Broňu (pozn. red. Broněk Bandas). To je zlatý kluk, se kterým jsem zažil spoustu srandy. Například jsme byli na Bořni. Už byl konec dne, za chvíli jel vlak. Broňa navrhl, že si ještě zalezeme jednu lehkou pětičku. V pětičce jsme se málem pokadili a pak jsme celou cestu běželi s batohama na vlak . No, a další víkend to bylo navlas stejné. S Broňkem mám spoustu úsměvných zážitků. Pak jsem dost lezl i s Lendvorama a Oťákama. A v současné době je to Jíťa.

A co hory? Lákaly?

Jako začínající nezkušený jsem v roce 1998 šel se zkušenými orly Martinem Lendvorským a jeho ženou Šárkou a do dvojky se Standou Kozou na Matterhorn. Všechno bylo tak trochu jinak. Vycházeli jsme z chaty Hörnli kolem 4.00 hodiny ráno a hora už byla plná světel z čelovek. Dolezli jsme k posledním fixům a Standa Koza se cítil hodně unavený a byl pomalý, ještě k tomu tam byla spousta lidí, a tak jsme to otočili, přestože já jsem se s Lendvorama cítil fyzicky dobře. Dolů jsme šli bez vrcholu všichni.

Jak jsi se cítil, když jsi to musel otočit, i když jsi byl na tom fyzicky dobře? Neměl jsi ambice dosáhnout vrcholu?

Původně jsem ani neměl na Matterhorn jít a nabídl jsem se jako náhradník za někoho, kdo vypadl. Chtěl jsem se něco naučit a nakonec to dopadlo tak, že jsem byl v podstatě ten první ve dvojce já. Ale byl to skvělý zážitek a to mi nikdo nevezme. Prostě to tak dopadlo, i když mne to nahoru táhlo a dolů se mi takhle snadno nechtělo. Rád bych tam ještě jel, ale nevím, jak to udělat, aby tam bylo v létě málo lidí.

Začal jsi se po tomto zážitku více věnovat horám, nebo jsi se snažil rozvíjet lezecké schopnosti?

Já nejsem ambiciózní lezec, mimoto mě trochu mrzí, že jsem s lezením nezačal dřív. Opravdu vysoké hory, nad 6 tis., mě lezecky nelákají. Co se týče vysokých hor, tak je můj sen trek kolem Everestu, ale pravé koleno mne tam už asi nepustí. A co další sny? Projít si americké kaňony, národní parky, Jižní Ameriku…

Takže jsi spíš skalkařil?! V jakých oblastech?

Na jaře v Perštejně, když bylo trochu lépe, tak na Bořeň a tak začátkem května jsme začali jezdit na písek do Ostrova, Bürschlických skal, Tisé. Nemůžu říct, že bych něco preferoval, skály, vápno i písek mají každý své kouzlo.

Když mluvíš o horách či přírodě obecně, tak cítím, že tam hledáš něco víc, než jen fyzické vyčerpání.

Když jsem měl např. životní trable, tak jsem ve vichřici běžel do Perštejna, sedl jsem si s termoskou horkého čaje a spacákem pod převis a čtyři nebo pět hodin pozoroval řeku a vítr s deštěm. Pak jsem pochopil, že ať se stane u mě cokoliv, tak ta řeka poplyne, vítr bude foukat, déšť padat a já jsem v přírodě nicotný a nedůležitý. Pak jsem se cítil čistý a klidný.

Můžeš zmínit ještě nějaký zážitek s Broňkem?

Lezli jsme dva víkendy v Bürschlických stěnách samé sedmy, on pak lezl převis, ale nešlo mu to přelézt, nechal tam několik smyček a zapytlil to. Já jsem to nějak předrásal a on byl na sebe naštvaný. Tak jsme šli pryč a říkali si, co teď?! Jdeme na Besedu, říkám. On se zmínil, že se mu tady líbí severní spára a že ji poleze on. Já na ni koukal už tři roky, málo jištění nebo spíš žádné, nástup z kamenů na patestu, prostě o zabití. Jenže jsme se střídali ve vyvádění. Začala mezi námi rivalita, byl jsem na řadě já. Tak jsem lezl. Vylezl jsem nějakých šest metrů s jednou chatrnou smyčkou ve spáře a spadl. Utrhl jsem si rameno. Broněk mě s ostatními zachraňoval. Odvezli mě do nemocnice a Broňa, aby byl solidární, tak přestal lézt. Říkal, že když nelezu já, tak nebude lézt ani on. On je v tomhle úžasný.

V nemocnici jsem byl asi 5 týdnů, rameno bylo zdrátované. Pak mi vytáhli dráty a třetí den, co jsem vylezl z nemocnice, jsem šel zase lézt s Broňkem do Perštejna na Špinavou. Nebyl jsem schopen zvednout ruku, ale ten pocit být znovu na skále byl super.

Měl jsi strach po pádu?

Měl, na druhém to nebylo tak cítit. Ale po 14 dnech, co jsem byl z nemocnice, jsme jeli na písek. Lezl jsem na Blížencích Severního sokola. Tam je stěnka s malými chyty v traverzu, odlepoval jsem se od kruhu, ale měl jsem strach. V tom přijeli cyklisté a ptali se, jestli má někdo nějakou pumpičku, pak komentovali tu cestu, prý že to je lehké, že to přelezla nějaká Máňa Vostřáková v 9. měsíci. Začal jsem se klepat a říkal si, že mě zachrání jen návrat ke kruhu a udělal krok zpět. Pak jsem si řekl, že musím jít, když se vrátím, tak to už nepřekonám, že to musím ustát. Lezl jsem tedy dál a nakonec jsem to dal. Tím jsem asi překonal strach na prvním po tom mém pádu.

Určitě jsi navštěvoval i Vysoké Tatry.

Poprvé jsem byl v Tatrách v roce 1994 sám a jako turista, přišel jsem na nějakou chatu a zde bylo na ukazateli napsáno, že to je na Terinu (pozn. red. Terryho chata) „čtyři“. Říkal jsem si, že ty „čtyři“ kilometry ujdu za hodinku. Ale když už jdu dvě hodiny, tak potkám nosiče a ptám se ho, kde to je a on mi říká, že to je jen kousíček a ukazuje někam do dáli malou tečku. Už se smrákalo, tak jsem tam nedošel a šel radši zpátky. Až později jsem zjistil, že to byly 4 hodiny a ne 4 km. To byla moje první zkušenost s horami.

Později jsem navštívil Tatry lezecky, např. s Otou Štejnarem a Radulí, Jířou, Letošem a dalšími prima lidičkami, kteří mě vzali na ledy, s Broňou jsem byl na Kolovém sedle a i štítu. Je to sice v podstatě jen turistika v zimních horách, ale má to své kouzlo. Také jsme s Broňou jednou lezli v zimě. Z Brnčály (pozn. red. Chata u Zeleného plesa) jsme vyrazili na nějakou pěknou čtyřku na Kozím štítu, s námi šli staří pardálové. My jsme si mysleli, že už jde o život, tak jsme se navázali a oni se nám chechtali. Já šel na prvním, Broňa jistil, snažil jsem se najít jištění, čutal jsem cepínem jak motykou vlevo i vpravo, ale nic jsem nemohl najít. Na konci délky jsem nalezl skalní zub s odtátým sněhem. Sedl jsem si na něj jak na koně, zabodl jsem do něj uvnitř cepín, podržel ho nohou a za hlavu si dal „čoka“ dvojku. Slyším Broňu, jak říká, jak to, že nemám žádný jištění, a když viděl, pomocí čeho ho jistím, tak se zhrozil. To byla naše první lezecká túra.

Proč jsi se stal metodikem Horoklubu?

V prvé řadě jsem to dělal proto, abych věděl, co dělám a dělal méně chyb. Já, Broňa a Jířa jsme tak nějak chtěli dělat lépe nováčky v Horoklubu, tak jsme rok jednou měsíčně navštěvovali kurs v Malé Skále a v rakouských Alpách jsme pak dělali závěrečné zkoušky. Když někomu do toho kecám a poslouchá mě, tak rád předám, co vím. Navíc se můžu i spoustu věcí dozvědět. Když to ale někdo poslouchat nechce, tak ať mě pošle do háje.

Vím také, že navštěvuješ Dolomity, máš je rád, nebo tam jezdíš jen v rámci soustředění mládeže?

Dolomity jsou úžasné, nevím přesně, kdy jsem tam byl poprvé, protože si deník nepíšu. Snažím se spíš fotit nebo v těch horách pobývat, než bych něco doma psal. Ale asi nepopřu fakt, že když si ho nepíšu, tak nemám zpětnou vazbu a lezu pořád ty samé cesty. Ale k Dolomitům. Myslím, že poprvé jsem tam byl první týden v září s Bohoušem na černých ferratách. To bylo nádherné. Bylo to levné, dali jsme peníze jen za benzín, jinak jsme se myli v potoce, spali načerno, jedli z „pytlíku“, brzy ráno jsme vyrazili, vraceli se zmordovaní večer. Pohybovali jsme se kolem Marmolady, Piz Boe, Selly.

Naplňují tě ferraty stejně jako lezení?

Ferraty mě nenaplňují jako lezení. Když jdeš s někým, kdo není zdatný pro lezení, tak můžeš lézt ferraty, je to jednodušší. Že bych byl nadšený, že je železo natlučené do skály, to nejsem.

Takže tvé oblíbené hory jsou Dolomity?

Mám rád Tatry, zejména zimní. Lezení v ledu mi přijde tak trochu jako bum bum kop kop, ale asi i to je pěkné, když máš řádný matroš. Dolomity jsou úžasné na vícedélkové lezení. Každé hory mají své. Nádherná je Bořeň a písky na severu Čech, líbilo se mi i na Suškách. Nejsem pro nic vyhraněný. Pro potěchu mého oka vyhledávám vysoké hory. Já bych nejraději viděl hory bez lidí a bez staveb i lanovek.

Měl jsi nějaké lezecké vzory, četl jsi horolezeckou literaturu?

Nic takové, nejsem takový typ. Kromě odborných článků. Mě sporty baví dělat, ne na ně koukat nebo si o nich číst. Vzory jsem nikdy neměl.

Jak jsi získal přezdívku „Černá kronika“?

Objevilo se pár knih, kde se probíraly závady, nebezpečí na skále a ledu. Četl jsem o nehodách i na internetu. Byl jsem asi trochu víc opatrnější, jedna odsedávka mi nikdy nestačila, štandy byly štandovatější, možná jsem o nehodách vyprávěl trochu víc. Když jsem něco vysvětloval, tak jsem to přiblížil konkrétními historkami. Tak asi proto.

Jak by jsi popsal romantiku?

Romantika se skládá z více věcí dohromady. Když se nacházíš v přírodě, tak je to super. Když máš někoho blízkého vedle sebe, tak je to ještě víc super. A když přitom zapadá slunce, nebo vychází měsíc, tak je to nejvíc super. Prostě je to soubor krásných věcí, který tě oblažujou.

Cítil jsi, že tě nějaký zážitek v horách posunul psychicky někam dál?

Já jsem takový „bejk“. Já se snažím si s věcmi nedělat moc starosti, když přijdou, tak se je snažím řešit. Ale např. jsem byl s Berym v Julských Alpách na kole, tam jsme jeli 30 km k nástupu, pak pět šest hodin v serpentinách na „tajtrdlíka“ do sedla, nahoře se ploužíš sněhem, je ti zima. Dolů jedeš 40 min. a slézáš omrzlý. A když jsem potom byl v Čechách a stál jsem před nějakým kopcem, který jsem měl vyjet, tak jsem si řekl, že ten kopec v Julkách byl těžší a větší, a tím se zbavím předem psychického problému. Jednou prostě ten kopec skončit musí, chce to jen vydržet a nezlomit se.

Učí tě hory pokoře?

Nejvíc jsem si uvědomil, že jsem „malý nicotný “ tvor při výstupu na Matterhorn. To jsem byl úplný nováček, obrovské hory kolem mě, obrovské prostory, občas to bylo exponované, ráno pod Solvejkou jsem zažil nádherný východ slunce, kdy bylo celé obrovské údolí zalité „mlékem“ z mraků a to se přelévalo z údolí do údolí vysoko nad Zermattem.

Vyhledáváš nové oblasti?

Ne, já se nechám spíše zlákat. Já jsem tak starý, že jsem nerad, když ztratím nějaký den jen kvůli tomu, že si špatně vyberu. Radši jezdím do osvědčených míst.

Jaké lezení ti vyhovuje?

Mám rád sokolíky, připadám si víc jako chlap, když držím „něco“ v ruce. Co se týče stěnek, tak to je horší, tam mi to moc nemyslí a pod břichem už nic nevidím. Nejhorší je pro mě rajbák, když nic v ruce nedržíš.

Myslíš si, že fakt, že se ti v horách nic vážnějšího nestalo, je zásluhou tvé opatrnosti?

Ne, je to tím, že jsem v horách byl málokrát, takže dávám menší šanci tomu, aby se mi něco stalo. Párkrát jsem to nevychytal, např. když jsem byl poprvé s Jíťou v Dolomitech, lezli jsme na Cinque Torri nějakou čtyřku na západní straně a měli jsme s sebou malého kluka, který neměl sebou žádné vybavení. A začalo pršet, tak jsme mu dali své věci, padaly kroupy. Pak se nám seklo lano ve skalní mezeře a já jsem šplhal 60 m, ale nakonec se povedlo slanit. Pak jsme jednou s Broňkem a mladýma utíkali před bouřkou z hrany Falzarego Turme v Dolomitech, to zase „mladý“ vytáhli z batohu kilový balení buráků a vitacity bez vody.

Jak na tebe působí klasické cesty?

Člověk, když se dostane do cesty, kde lezli staří pardálové, tak obdivuje, že se svým chudým vybavením, bačkorami, dřevěnými klíny a konopnými lany dokázali takové cesty vylézt. Cítím úctu, protože my jsme proti nim srágory, teda já určitě.

Nějaká hesla či rozumy?

My správní býci tvrdíme, že jsme trpěliví. Víme, že když máme pravdu, tak se snažíme lidem dotyčnou věc tak dlouho vysvětlovat, dokud to nepochopí. To, co někdo před námi nastavil, jako např. magnézium ano nebo ne, železo ano nebo ne, tak měl k tomu asi důvod a mělo by se to dodržovat. Moje krédo je co nejméně ubližovat přírodě.

A na závěr obrázek z Honzovo dílny: