Broněk

Broněk Béďa Bandas

• člen výkonného výboru a metodik Horoklubu Chomutov

• narozen v roce 1963 v Mariánských Lázních

• žije se svou přítelkyní Péťou „Šiškou“ v Chomutově

• pracuje jako velitel družstva a hl. instruktor pro práci ve výškách u HZS Ústeckého kraje, požární stanice Klášterec nad Ohří

Rozhovor probíhal dne 1. 5. 2008 v blízkosti lomu Špičák u Mostu po dni pohodového lezení. Broňa mi svým příjemným vyprávěním a dobrou náladou udělal pěknou tečku za už tak krásným dnem stráveným v jeho přítomnosti.

Od kdy se datují počátky tvého horolezeckého počínání a jaké vůbec byly?

S lezením jsem začal koketovat v roce 1995, kdy mě do skal Na Strašidlech a do Perštejna vytáhl kamarád, horolezec Láďa Prieložný z Nejdku. Dostal jsem od něj darem prsák a sedák ušitý z bezpečnostních pásů ze škodovky, které pevně prošil nějaký sedlář z Nejdku obuvnickou nití . Dostal jsem taky dvě expresky, ušité z užšího pásu a s karabinami Walter. Ty karabiny používám do dneška, protože jim strašně věřím.

První cesta, kterou jsem si vytáhl, byla Čtyřka na Skalkách v Perštejně pod vedením staršího člena Horoklubu Pepy Macíka, to bylo někdy kolem roku 1996. Jinak za první horolezecký zážitek považuju v roce 1996 sportovní výjezd s cestovní kanceláří Sport S do Dolomit, kde Bohouš Dvořák a Julek Hasík, kteří jsou velcí znalci Dolomit a členové Horoklubu, dělali průvodce. Nevím, z jakého důvodu, snad že je můj ksicht tak výrazný, získali dojem, že jsem otrlý, zkušený, horský vlk a to mně při túrách docela dodalo sebevědomí. Přitom já byl v horách poprvé . Ale tehdy mě to strašně chytlo a já od té doby kdykoliv můžu, tak jedu do Dolomit.

Bohouš mě začal učit základy lezení, nejvíc jsme se potkávali v Perštejně. V té době jsem bydlel v Klášterci nad Ohří a v rámci tréninku jsem chodil sólovat na železniční most, který je složený z velkých šutráků. Jednou jsem tam trénoval a zastavil u mě chlapík, cyklista. Pěkně jsme si popovídali o ženských a sportu. Takhle jsem poznal mého dlouholetého parťáka na laně Honzu Jansu , kterého do Horoklubu také přivedl Bohouš. Od roku 1998 si vedu lezecké deníky.

Co tě vůbec vedlo k tomu, že jsi začal s lezením?

Já jsem v podstatě do 28 let nesportoval . Pracoval jsem v Pardubicích v chemičce na směny, nějak na sport nebyl čas. Každé léto jsem jezdil ven do přírody a s turistickým oddílem, který vedl můj kamarád Fred, na tábor do Orlických hor. To, jak mě lezení chytlo, považuju za takovou zastydlou pánskou pubertu ve mně – hučící řeka, nebe plné hvězd, skály vyhřáté ještě dlouho po západu slunce, vycházející slunce v chladném ránu třpytícím se rosou. No, a na skalách mi navíc vyhovovalo to, že mi lezení vždycky šlo (pozn. red. Broněk se neskromně usmívá). Jsem velký, mám sílu, hrozně mě to bavilo a ta krása kolem. K tomu focení, které ve mně zanechávalo pocit něčeho vyššího, než je člověk, něčeho duchovního. Prostě mi vyhovuje duch lezení.

Takže už na začátku jsi si začal zahrávat s horami?

V roce 1997 jsem se stal členem Horoklubu a následně jsem byl pozván Bohoušem a Martinem Lendvorským se svým ksichtem zkušeného horala na Mont Blanc. Koupil jsem si lepší sedák, mačky a cepín a plný nadšení jsem vyrazil ještě spolu s Ivošem Kozou a Luckou Havelkovou na kopec. Chytli jsme dobré počasí, šli jsme čtyři dny normálkou přes ledovec Gouter. Přestože jsem tehdy věděl pramálo o horolezení, tak jsem v pohodě dosáhl nejvyššího vrcholu Evropy , když nepočítám evropskou část Ruska.

Pohltilo tě lezení?

Lezení mě opravdu pohltilo, ale ne normálky na vysoké kopce. Na jednu stranu jsem měl z dosažení vrcholu Mont Blancu strašnou radost, ale na druhou jsem pociťoval odpor k průvodům na normálkách. Někteří průvodci byli neurvalí, klienti taky, měli pocit, že se jim rveme do vyšlapané stopy a že je chceme snad předejít . Po návratu dolů jsem si uvědomil, že to není pro mě.

Lezl jsi i na písku?

Můj lezecký deník z roku 1998 začíná fotkou z vrcholu Blíženců v Rájci. Byly to krásné dny, hlavně díky lezení na písku a horoklubácké partě, která tam tehdy jezdila. Pamatuju si, že jsme hodně jezdili do Rájce a do Bürschlických stěn. Tam se v bivaku pod Kýsovo stěnou scházelo 10 až 20 lidí z oddílu pod převisem, udělal se oheň, kecalo se, lezlo, prostě paráda . Lesíky, kámoši, pískovcové skály, večerní ohně - to bylo nejhezčí období, než můj spolulezec Honza spadl. Jako parta jsme se dobře popasovali i se špatným počasím. Vždycky se něco vymyslelo. Pamatuju se, jak jsme jednou vyjeli na písek a začalo pršet. Tak Letoš navrhl, abychom jeli do Labáku, že tam je lanové přemostění dlouhé 950 m přes celé Labské údolí, které udělali pomocí vrtulníku. Tak jsme jen tak na blind vyrazili. Já, Letoš, Honza Jansa a Petra Honáková. Přespali jsme v nějaké vesnici pod tribunou na fotbalovém hřišti, ráno se přifařili ke speleologům, kteří celou tu srandu vytvořili a nakonec jsme se i svezli.

Vyhovují ti specifika písku?

Smyčkování mi nevadí, když se ta cesta dá odjistit, tak ať je klidně kruh ve 30 metrech .

Jaká je tvá oblíbená oblast?

Přestože nejsem žádný super pískař, když mám možnost, tak preferuju lezení na písku v Tisé, Ostrově, Rájci. Rád se vracím do Perštejna. Nějak jsem si ho adoptoval, je jako můj druhý domov. Jednoduše mi vyhovuje spojení řeka, skála, klid a za řekou vláček . A mimoto tam skoro vždycky někoho potkáš. Co mě dál láká, jsou třeba Liliensteiny, Rathen a jiné oblasti v Německu.

Mohl bys lézt s někým, koho nepovažuješ za sobě blízkou osobu?

To se mi nikdy nestalo, snad jen, že jsem někomu cizímu vytáhl v Perštejně cestu proto, aby si ten druhý zalezl. Pro mě není, abych s někým jezdil, přestože ho nesnáším, jen proto, abych si zalezl osmičku. To pro mě opravdu není.

Máš nějaké oblíbené cesty?

Dlouhé, vzdušné, relativně dobře odjistitelné. Je pro mě těžké definovat konkrétní cestu.

Rád jsem si znovu vylezl cesty na Blížence v Rájci - Severní a Jižní sokolík. S Honzou jsme to lezli v roce 1998 a já opět vloni. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak jsme tam tahali lezce, kteří nevěděli, že slaňovací kruh je jen na jednom z Blíženců a ke kruhu se přelézá morálovým přepadem. To byla legrajda . Jsou to hezké odjistitelné cesty, které nejsou zadarmo.

Ve velkých Tiských stěnách si rád znovu vylezu Zlaté písky, na Zlaté stěně kousek od pokladny. Jedná se o dlouhý šikmý traverz skoro přes celou délku stěny, zakončený parádním sokolíkem a je to pískovcová šestka, zajistitelná jen pomocí smyček .

No, a pak jsou cesty, kterými si udělám radost, když je vůbec vylezu. Např. Večerka VIIb na Trubku, nebo některé cesty na Bořeni. Když mě Letoš vezme do Ramenní spáry v Tanečním sále, to bych ho zabil, ale mám z toho opravdu radost. Nebo také v Jižním prostoru Teplická – kdysi jsem jí přelezl s Berym a letos jí vyvedl RP při horoklubáckém Otvírání skal, to mě málem zabila moje Peťule Šišule . V Perštejně např. Helemese nebo Mravenčí.

Jaký způsob lezení preferuješ?

Snad jediné, co mi nikdy nešlo, jsou spáry. I když je fakt, že mě letos na jaře Letoš tak trochu uvrtal na Hřebenových stěnách v Tisé do Cesty pro Volejníka VI, 15 metrů poměrně těžké spáry s kruhem a já se dokonce posledních 5 metrů uklidnil a už nelezl jak prase v bukvicích. Sokolík mi nikdy nevadil, protože mám dlouhé ruce a nařachaný hrudník . V rozporovém komínu si občas i labužím, např. nádherný komín v Dülferově cestě v západní stěně Cimy Grande. Mám rád i rajbáky, na nich se pěkně vybojím.

Ale obecně můžu říct, že nejlepší a nejhezčí lezení je „na prvním“. Ale je fakt, že když lezeš jen na prvním a nepřipojíš se občas k někomu na druhý konec lana, tak zastavíš svůj lezecký růst .

Co tě vedlo k tomu, že jsi se stal metodikem Horoklubu?

Já nevím, asi jsem byl tak dobrý . Péťa mi říká, že to mám ve hvězdách, že jsem ve znamení Lva. Prostě rád učím, vysvětluju a mám radost, když to ten druhý pochopí. I ve své profesi jako hasič jsem se stal členem lezecké skupiny záchranářů. S tím lezeckým materiálem jsem pracoval tak často, že jsem do toho materiálu a různých situací záchrany tak pronikl, že metodika z toho sama vyplynula. Také se mi líbí heslo Horoklubu, že nechceme, aby naši členové jen platili, ale i se něco naučili. Prostě aby se lidi vraceli z hor zdraví.

Do jakých hor se rád vracíš?

Jednoznačně Dolomity. Ony jsou takové zvláštní, jsou tam od sebe separované skupiny věží a plat a mezi tím zelená údolí, je to takové kýčovité. Je tam pěkné vícedélkové lezení a i ta Itálie mi dost sedí.

A Vysoké Tatry jsi nenaštěvoval?

V lednu roku 1999 vyvrcholil oddílový boom, kdy polovička oddílu vyrazila do Vysokých Tater. Ubytovali jsme se na Brnčále (pozn. red. Chata pri Zelenom plese) v počtu asi 20 až 25 lidí. Chodilo se zkoušet lezení v ledu na Svišťovku, chození v mačkách, navazování na lano nebo brždění cepínem. Dělali jsme výstupy na Veľkou Svišťovku a Skalnaté pleso, na Kolový štít, na Jastrabie sedlo, Jahňací štít. Na to mám krásné vzpomínky. Vládla taková pohoda . Opakovaně jsem jel do Tater jen s oddílem, ale v létě nikdy.

Alpy tě nepřitahovaly?

Alpy jsem se snažil nevynechávat, ale vždycky, když jsme jeli do Alp, tak jsme, ani nevím proč, nakonec skončili v Itálii, kde jsme si užívali lezení na sluníčku.

Můžeme chvíli filozofovat. Jaké tři vlastnosti by podle tebe měl horolezec mít?

Měl by být nezištný a nesobecký. Kamarádský, to pro mě znamená hodně. Měl by být schopný vnímat duchovno, něco vyššího. Sportovní výkon zahřeje, ale kdyby to bylo bez duchovního rozměru, tak to ztrácí význam.

Jak moc je pro tebe důležitý adrenalin?

Nevyžaduju ho, ale pravda je, že si to asi namlouvám. Protože mé povolání i koníček jsou dobrodružné.

Horolezecká literatura?

Číst horolezeckou literaturu jsem začal až v roce 2002, když mi Letoš začal nosit knihy do nemocnice, kde jsem ležel po pádu. Z Horoklubové knihovny je to kniha Pískaři (pozn. red. autorem je Bohumil Sýkora), přečetl jsem jí na jeden zátah. Já si jí četl a cítil z toho ten vyhřátý písek a adrenalin a normálně se mi potily dlaně a prsty . Mám rád knihy s fotkami, když v tom cítím, že ten dotyčný necvaká jen tak, jak turisti.

Zmínil jsi se o pádu, jak a kdy se to stalo?

Užili jsme si pády dva. Nejdřív Honza Jansa spadl v roce 1999 v Bürschlických stěnách. To už jsme se cítili být opravdu rozlezení. Já jsem ho vyhecoval do Severní stěny Pomocného masivu. Tam se nachází taková spárka a police, dal tam smyčku, pak na polici nenašáhl pevnou skálu, jen poprašek a spadl asi z osmi metrů. Samozřejmě měl velké štěstí a odnesl to „jen“ urvanými vazy v rameni. Po této události jsem přibrzdil a přestal jsem lidi hecovat do cest a stal jsem se trošku pokornějším ve skalách .

A tvé zranění?

S hasiči nováčky jsem v rámci stmelování kolektivu zorganizoval slaňování na Medvědí skále poblíž Jezerky. Slaňovali jsme asi z 9 metrů. Lano jsem ukotvil přes smyčku tak, že jsem podtáhl smyčkou obrovský šutrák. Já jsem byl zafixovaný nahoře do hexa a kluky jsem při slaňování ještě přijišťoval druhým lanem. 22 kluků slanilo a ten nejšikovnější, Valda, se mnou byl nahoře. Já jsem se odcvakl z hexa, šel jsem dolů, svolal všechny kluky a dal jsem jim instrukce, ať začnou balit. Když jsem se vrátil nahoru na skálu, tak jsem se zapomněl znovu přicvaknout k hexu. Valda slaňoval dolů a najednou jsem viděl, jak nějak rychle padá dolů. Proletěla kolem mě smyčka s karabinou, potom lano a já čekal, kdy mi zabere hex, ale nebyl jsem cvaklý. Když jsem padal, tak jsem si dal instinktivně ruku pod sebe. Probral jsem se na zemi, vedle mě ležela na zemi dlaň pravé ruky a zbytek byl zapíchnutý v zemi . Ruku jsem vyndal, držely to šlachy, otevřená zlomenina. Z toho si pamatuju jen obrázky, jako bych to fotil. Valda si podvrtnul kotník. Kluci mi později vyprávěli, že jsem je ještě instruoval, co mají dělat. Zvládli to dobře. Věřím, že se po pádu zmobilizuje organizmus, zase jsem nějak fungoval a s pomocí kluků došel víc než kilometr k silnici. Byla zavolaná záchranka i Horská služba, ale domorodci říkají Medvědí skála Eduardově skále na Lesenské pláni. Tak jsme nějakou dobu jen viděli v dáli majáky. V sanitce jsem se chvíli bránil, že se bojím injekce, ale zkušená zdravotnice mě hbitě přeprala, já dostal tramálek (pozn. red. Tramadol - neopioidní analgetikum) a pak mi už bylo dobře. Následovaly čtyři operace. V nemocnici jsem byl převážnou část období od září 2002 do dubna 2003. Hlavně díky tomu, že jsem ještě nebyl dostatečně pokorný a s rukou pořád dělal blbosti. Ale bylo by dobré zmínit, že ten výlet splnil svůj cíl a ten kolektiv mladých hasičů se ohromně stmelil .

Kde se stala chyba?

Pod kamenem byla malá skulinka na malou smyčku. Jak slaňovali kluci, tak se kámen lehce nadzvedával. Až se nadzvedl úplně.

První perla byla, že rok předtím za stejný šutrák v pohodě slanil na Posledním slanění celý Horoklub. Eroze je potvora.

Poslední perla byla, že když jsme jeli z Lesný sanitkou na majáky a mně začínala ruka odumírat, zastavili nás celníci a provedli kontrolu, jestli sanitka neveze běžence. Ale já měl v sobě tramálek, tak mi to přišlo docela veselý .

Mělo to na tebe nějaký psychický dopad?

Ani ne. Bylo to, jako bych znova začínal. Ale už se necítím tak jistě. Té ruce už nemůžu tolik věřit. Lezení dostalo jiný rozměr, když jsem třeba po všech těch operacích vylezl stylem OS Šperhák VIIb v Ostrově. Můžu říct, že se moje radost posunula. Dnes mám větší zážitek z každé cesty .

Jaký máš vztah ke kvakerství?

Kvakerství mám spojené hlavně s Letošem. S ním jsem lezl strašně rád, protože s ním se leze za jakéhokoliv počasí, ukázal mi oblasti, které bych nikdy sám nenalezl , prostě to mělo své kouzlo. Výlety s Letošem ano, ale kvakerství ve smyslu, že bych vyhledával nejzelenější, nejmechovatější skálu, abych tam vyrobil parádní cestu ve stupni 3 obtížnosti, to mě nikdy nebralo.

Máš nějaké oblíbené spolulezce?

K lezení mě v podstatě přivedl a nejvíc mi k tomu řekl Bohouš Dvořák. Měl jsem mnoho spolulezců, se kterými jsem strávil hodně krásných chvil, ale vzhledem k omezenému rozsahu článku vypíchnu jen dva, a to Honzu Jansu a Míru Beránka.

Trénuješ?

Nikdy jsem promyšleně netrénoval, nenacvičoval cesty. Já lezu tak, že buď na to mám a přelezu to, nebo na to nemám a vrátím se, až na to budu mít.

Nemám rád, když někdo nacvičuje 14 dní v kuse cestu a pak si napíše, že ji přelezl, i když vím, že se zpravidla jedná o cesty takové obtížnosti, které já nikdy nepřelezu. Nejlepší a nejčistější styl je OS. Ale lezu a tedy vlastně trénuju, kdykoliv to jde .

Máš nějaké lezecké vzory?

Nestačil jsem si udělat vzory, protože jsem do toho spadl strašně rychle. Souhlasím však s názory některých lidí, jako je Thomas Huber. To, co říká a zastává, s tím se dokážu ztotožnit. Také se dokážu ztotožnit třeba s předsedkyní ČHS Alenou Čepelkovou, která vyjádřila např. své názory na lezení s magnéziem na pískovci na půdě ČHS, i když věděla, že píchne do vosího hnízda.

A co tvé plány v budoucnu?

Mám dlouhodobý cíl. Po přeoperaci ruky, kterou bych měl absolvovat letos, bych se chtěl posunout výkonnostně na VIIc. Chystám se do Dolomit, zejména na vícedélkové cesty. Lákaly by mě i vysoké kopce. Chtěl bych se podívat do Himalájí , držím se při zemi, napoprvé trek, a když by se náhodou urodilo, tak zkusit vyšší kopce, ale asi trochu míchám plány a sny.

Nějaké motto, heslo, moudro?

Snažím se život prožít pozitivně. Skály mi vyhovují tím, že se v nich můžu ztratit, dobíjet si baterie a mám tam tu svojí parádní pozitivní náladu .